Nejsi ve vleku cargo kultů?

Před mnoha lety jsem si uvědomil, že když v PHP ve funkci používám proměnnou obsahující předdefinovanou tabulku dat, tak při každém volání funkce musí být pole znovu „vytvořené“, což je překvapivě dost pomalé. Příklad:

function isSpecialName(string $name): bool
{
	$specialNames = ['foo' => 1, 'bar' => 1, 'baz' => 1, ...];
	return isset($specialNames[$name]);
}

A přišel jsem na jednoduchý trik, který znovuvytváření zabránil. Stačilo proměnnou definovat jako statickou:

function isSpecialName(string $name): bool
{
	static $specialNames = ['foo' => 1, 'bar' => 1, 'baz' => 1, ...];
	return isset($specialNames[$name]);
}

Zrychlení, pokud pole bylo trošku větší, se pohybovalo v několika řádech (jako třeba klidně 500×).

Takže od té doby jsem u konstantních polí vždy používal static. Je možné, že tento zvyk někdo následoval, a třeba ani netušil, jaký má skutečný důvod. Ale to nevím.

---

Před pár týdny jsem psal třídu, která nesla v několika properties velké tabulky předdefinovaných dat. Uvědomil jsem si, že to bude zpomalovat vytváření instancí, tedy že operátor new bude pokaždé „vytvářet“ pole, což jak víme je pomalé. Tudíž musím properties změnit na statické, nebo možná ještě lépe použít konstanty.

A tehdy jsem si položil otázku: Hele a nejsi jen ve vleku cargo kultu? Opravdu pořád platí, že bez static je to pomalé?

Těžko říct, PHP prošlo revolučním vývojem a staré pravdy nemusí být platné. Připravil jsem proto testovací vzorek a udělal pár měření. Samozřejmě jsem si potvrdil, že v PHP 5 použití static uvnitř funkce nebo u properties přineslo zrychlení o několik řádů. Ale pozor, v PHP 7.0 už šlo jen o jeden řád. Výborně, projev optimalizací v novém jádře, ale stále je rozdíl podstatný. Nicméně u dalších verzí PHP rozdíl dál klesal a až postupně téměř vymizel.

Dokonce jsem zjistil, že použití static uvnitř funkce v PHP 7.1 a 7.2 běh zpomalovalo. Zhruba 1,5–2×, tedy z pohledu řádů, o kterých se tu celou dobu bavíme, zcela zanedbatelně, ale byl to zajímavý paradox. Od PHP 7.3 rozdíl zmizel zcela.

Zvyklosti jsou dobrá věc, ale je nutné jejich smysl stále validovat.

---

Zbytečný static v těle funkcí už používat nebudu. Nicméně u oné třídy, která držela velké tabulky předdefinovaných dat v properties, jsem si řekl, že je programátorsky správné konstanty použít. Za chvíli jsem měl refaktoring hotový, ale už jak vznikal jsem naříkal nad tím, jak se kód stává ošklivým. Místo $this->ruleToNonTerminal nebo $this->actionLength se v kódu objevovalo řvoucí $this::RULE_TO_NON_TERMINAL a $this::ACTION_LENGTH a vypadalo to fakt hnusně. Zatuchlý závan ze sedmdesátých let.

Až jsem zaváhal, jestli vůbec chci koukat na tak hnusný kód, a jestli raději nezůstanu u proměnných, případně statických proměnných.

A tehdy mi to došlo: Hele nejsi jen ve vleku cargo kultu?

No jasně že jsem. Proč by měla konstanta řvát? Proč by měla na sebe upozorňovat v kódu, být vyčnívajícím elementem v toku programu? Fakt, že struktura slouží jen ke čtení, není důvod PRO ZASEKNUTÝ CAPSLOCK, AGRESIVNÍ TÓN A HORŠÍ ČITELNOST.

TRADICE VELKÝCH PÍSMEN POCHÁZÍ Z JAZYKA C, KDE SE TAKTO OZNAČOVALY MAKROKONSTANTY PREPROCESORU. BYLO UŽITEČNÉ NEPŘEHLÉDNUTELNĚ ODLIŠIT KÓD PRO PARSER OD KÓDU PRO PREPROCESOR. V PHP SE ŽÁDNÉ PREPROCESORY NIKDY NEPOUŽÍVALY, TAKŽE NENÍ ANI DŮVOD psát konstanty velkými písmeny.

Ještě ten večer jsem je všude zrušil. A stále nemohl pochopil, proč mě to nenapadlo už před dvaceti lety. Čím větší blbost, tím tužší má kořínek.