Všechno je jinak. Ti, co měli pravdu, nám lhali, zatímco kacíři to s námi mysleli dobře.

Prolog

Začátkem letošního roku napsal Chamurappi na Lupu poměrně neaktuální článek Soumrak nad moderním X. Má smysl ještě dnes vyvracet dávno vyvrácené mýty o XHTML? Ptal jsem se sám sebe. K mému překvapení se pod článkem rozhořela plamenná diskuse plná emotivních výkřiků, které mě vrátily do dob nejtvrdší evangelizace. Pochopil jsem, že za ty roky mýty spíš zakořenily.

Laikům budiž odpuštěno. Jenže v oné diskusi dostala také řada osobností domácího webdesignu příležitost se historicky znemožnit. Dostala a využila. Přiznám se, že jsem to dlouho nemohl rozdýchat. S odstupem času to vnímám jako důležitou životní zkušenost.

Dějství první

Jak se blížilo desetileté výročí vývojového patu XHTML & CSS, přemýšlel jsem, jak k němu vůbec mohlo dojít. Jak je možné, že v době neomezené celosvětové komunikace není lidstvo schopno řešit technické záležitosti? Vlastně celkem banální. Co je HTML markup proti sestavení vesmírné rakety? Neschopnost řešit humanitní problémy je pochopitelná, ale i technické?

XML

Získal jsem pocit, že hlavní mozky W3C trpí syndromem mrtvého koně. Cválají dál na oři jménem XHTML a nechtějí si připustit, že už je napůl v salámu. Že drakonickým pravidlům XML specifikace nelze v reálném světě dostát. Že DTD má příliš slabé vyjadřovací schopnosti, přičemž umí spoustu věcí značně zkomplikovat. Ale hlavně, že autorům webových stránek slavné XHTML vůbec nic nedalo. Ačkoliv touží po tolika nových vlastnostech, počínaje lepšími formuláři, konče třeba elementem pro video.

Pak jsem si uvědomil, že onou neschopností netrpí jen W3C. Dnes a denně jsme obětí jiné neschopnosti – neschopnosti vylepšit e-mailový protokol a zbavit se tak tun spamu. A podobných příkladů lze najít celou řadu. Začalo mi docházet, že problémem ve stáji W3C nebude zesnulý hřebec. Oči mi otevřela zmíněná diskuse na Lupě. Problémem je komunikace. Tedy příliš mnoho komunikace. Komunikující komunita. Největší význam pro rozvoj civilizace má jedinec. Komunita je mor.

První verzi HTML vymyslel jeden chytrej chlap. Jakmile se dalo dohromady hodně chytrejch chlapů, dopadlo to prachbídně.

Poznámka: jak začnete úvahy rozvíjet dál, zpochybníte si i principy demokracie. Dnes je mi hodně blízký Aristoteles a sympatizuji s jeho třemi právními formami státu.

Dějství druhé

Kupodivu i v oboru webdesignu se našel jednotlivec s ambicemi spasit HTML. Ian Hixie Hickson se pro mě stal jiskřičkou na konci tunelu, a to i přesto, že s mnoha jeho názory se neztotožňuji. Jenže, je chytrej, má obrovské zkušenosti a hlavně – je to jednotlivec 🙂 Holt komunitám nevěřím. Teď, v době Webu 2.0 🙂

A pak se to stalo! Pak to bouchlo! V květnu W3C adoptovalo HTML 5, vypiplané dítě Iana Hicksona. Mezi řádky lze číst, že tím vlastně odpískalo projekt XHTML. Nikdo to nahlas neřekne.

Ještě před pár lety se na HTML vs. XHTML vypisovaly kurzy přesně opačné. Neuvěřitelné se stalo skutečností.

(pro srandu králíkům, srovnejte úroveň diskusí pod oběma odkazovanými články na Lupě)

Epilog

Chamurappi může prožívat obrovskou satisfakci. Dlouhé roky upozorňoval na vady X-specifikací a byl za to nelichotivě častován. A najednou mu historie, jindy tak nespravedlivá, dala za pravdu. Vlastně se divím, že na Webylonu letošní převrat vůbec nereflektoval. Mohl napsat: „já vám to celou tu dobu říkal, vy pitomci.“ Měl by na to právo.

Je docela zvláštní, že o novém svěžím větru informuje pouze Martin Hassman. Nu což, dělá to výborně. Také mám v plánu o HTML 5 občas psát. Z toho téma sálá nadšení a pocit naděje.

Jo, a co na to Daniel Dočekal? Inu, jako vždy 🙂